Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Historie a standard plemene

 

 

 

 

Norská lesní kočka (Norwegian Forest Cat)

Norská lesní kočka je jedno z nejstarších plemen, vzniklo pravděpodobně z angorských koček, které byly do Norska dovezeny v 16.století. Vyznačují se klidným charakterem, trpělivostí a nevázaností.

Norské lesní kočky patří mezi takzvaná přírodní plemena. S polodivoce žijícími zástupci těchto koček se můžeme ještě dnes setkat na okrajích vesnic, osad i samot skandinávského severu. Ty „ušlechtilé“ se chovají po celém světě a nazývají se Norsk Skogkatt, Skaukatt, Wegrie, Norwegian forest cat, Norwegische Waldkatze či Norjalainen Metsäkissa. Chovatelé považují tyto kočky za nejkrásnější a nejtajemnější plemeno.

 

MÝTY A LEGENDY:

 

Ve staroislandské literatuře najdeme zajímavou knihu. Je to sbírka písní s názvem Edda, která byla sestavena ve 13. století a obsahuje písňové texty s tématikou skandinávské mytologie. Některé texty prokazatelně pocházejí z vikingského období a popisují velké kočky s huňatými ocasy, vysokýma nohama a silnými drápy. Vikingové prý tyto impozantní kočky chovali ve velké úctě. Zvláště ty bílé.
Stopy této staré pověsti nacházíme i dnes. Finští Laponci dodnes uctívají bílé kočky, rybáři z norského pobřeží a z Lofotských ostrovů z úcty nikdy nevysloví slovo kočka. Vždy je to jen "zvíře za pecí".
Jedna z mnoha severských ság barvitě popisuje, jak se bůh Tor kdysi marně snažil zvednout norskou lesní kočku do výšky. Byla příliš velká a těžká.
V souvislosti s kočkami bývá často zmiňována světlovlasá, modrooká bohyně plodnosti Freya. Její vůz byl tažen právě mohutnými lesními kočkami. Kdekoli se tato krásná bohyně se svým vozem objevila, tam kvetly květiny a klíčila setba. Proto obyvatelé Severu stavěli na svá skromná políčka misky s mlékem a doufali v přízeň bohyně plodnosti.
Lesní kočka vystupuje i v norských pohádkách. Je to taková skandinávská obdoba Kocoura v botách. Každá chytrá kočka "se sladkou tváří a huňatým ocasem" dobře věděla, že zlí trollové nesnášejí sluneční světlo. Když nějakého potkala na začátku noci, zdržela ho svým povídáním až do svítání...   

 

CESTA K UZNÁNÍ:
  

Původ plemene není zcela jasný. Jedna z teorií nabízí variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny z oblasti Blízkého východu na lodích Vikingů. Mnozí považují za nejpravděpodobnější tu, že se takovéto kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty tlapek.
První seriozní zmínky o norských lesních kočkách pocházejí z poloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis, který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto kočky jako menší poddruh rysa.
Lesní kočka se z lesů postupně přestěhovala do zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a postupně tato kočka nacházela svoje místo i v chovatelských stanicích. Druhá světová válka šlechtění plemene přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a rozmnožení "národní norské tradice" pokračovaly a vyvrcholily v roce 1972 vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers Riksforbund (NRR). Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně uznána mezinárodní organizací FIFe v roce 1977.
V roce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a USA, do Velké Britanie v roce 1980, do Francie v roce 1982. Severoameričtí chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce 1994. První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novas´s Kassandru, přivezl do České republiky z Dánska v roce 1997 mezinárodní posuzovatel koček Ing. M
Původ plemene není zcela jasný. Jedna z teorií nabízí variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny z oblasti Blízkého východu na lodích Vikingů. Mnozí považují za nejpravděpodobnější tu, že se takovéto kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty tlapek.
První seriozní zmínky o norských lesních kočkách pocházejí z poloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis, který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto kočky jako menší poddruh rysa.
Lesní kočka se z lesů postupně přestěhovala do zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a postupně tato kočka nacházela svoje místo i v chovatelských stanicích. Druhá světová válka šlechtění plemene přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a rozmnožení "národní norské tradice" pokračovaly a vyvrcholily v roce 1972 vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers Riksforbund (NRR). Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně uznána mezinárodní organizací FIFe v roce 1977.
V roce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a USA, do Velké Britanie v roce 1980, do Francie v roce 1982. Severoameričtí chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce 1994. První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novas´s Kassandru, přivezl do České republiky z Dánska v roce 1997 mezinárodní posuzovatel koček Ing. Martin Šanda.

Původ plemene není zcela jasný. Jedna z teorií nabízí variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny z oblasti Blízkého východu na lodích Vikingů. Mnozí považují za nejpravděpodobnější tu, že se takovéto kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty tlapek.
První seriozní zmínky o norských lesních kočkách pocházejí z poloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis, který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto kočky jako menší poddruh rysa.
Lesní kočka se z lesů postupně přestěhovala do zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a postupně tato kočka nacházela svoje místo i v chovatelských stanicích. Druhá světová válka šlechtění plemene přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a rozmnožení "národní norské tradice" pokračovaly a vyvrcholily v roce 1972 vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers Riksforbund (NRR). Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně uznána mezinárodní organizací FIFe v roce 1977.
V roce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a USA, do Velké Britanie v roce 1980, do Francie v roce 1982. Severoameričtí chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce 1994. První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novas´s Kassandru, přivezl do České republiky z Dánska v roce 1997 mezinárodní posuzovatel koček Ing. Martin Šanda.

STANDARD
 

VELIKOST:
Norská lesní kočka je středních až velkých rozměrů.
HMOTNOST:
V rozmezí 3 až 9 kg.

SRST:
Norská lesní kočka má srst je dlouhou, zdvojenou, hladkou, přiléhající k tělu, s dobře zřetelným hustým podsrstím. Na tvářích vytváří licousy, na zadní části těla a zadních končetinách tzv. „kalhoty“. Každý rok jim také do zimy vyrůstá okolo ramen a krku tzv. „límec“, který se v létě ztrácí.Zbarvení je nejrůznější, stejně jako u evropských krátkosrstých. Podle barvy srsti se dělí na čtyři druhy.
HLAVA:
Trojúhelníkového tvaru, dlouhá, bez znatelné hranice mezi čelem. Brada je masivní, čelisti plné, s licousy.
NOS:
Nos je dlouhý a široký.
UŠI:
Dlouhé, jejich konce jsou špičaté a mají štětečky, vzhledem stejně jako rys, stojaté, široce posazené.
OČI:
Norská lesní kočka má velké, oválné a jasné oči. Jejich barva může být libovolná, ale v zásadě je v souladu s tělem.
TĚLO:
Statné, dostatečně masivní, avšak pružné. Krk je dlouhý a svalnatý. Hrudník a ramena jsou dobře vyvinuté. Záda a břicho má široké a pevné. Nohy jsou dlouhé a silné, zadní jsou o něco delší, než přední. Tlapy má široké a kulaté, na pohled těžké.
OCAS:
Je dlouhý a typický pro tato plemena koček. Je pokrytý dlouhou srstí, která plihne a zakrývá zadní končetiny.
CHARAKTER:
Norská lesní kočka se vyznačuje klidným charakterem, trpělivostí a nevázaností. Je dost živá a energická, někdy je však plachá, samotářská a hledá ústraní.
OSTATNÍ POPIS:
Vnějšími tvary připomíná rysa. Podobná je také Turecké van a Mainské kočky.
PÉČE:
Norská lesní kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Pouze jedenkrát deně vyčesat.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
GCCF,FIFé,CFA,TICA

 

INFORMACE Z : http://www.celysvet.cz/norska-lesni-kocka.php

 

TOPlist